Studie BIGGER: biosimilární inzulin glargin v léčbě diabetu 2. typu v reálné klinické praxi
Bazální inzulinová analoga mají i dnes v léčbě diabetu 2. typu významné místo u pacientů nedostatečně kompenzovaných na perorálních antidiabetikách. Data z reálné klinické praxe ze studie BIGGER u 1 066 pacientů s diabetem 2. typu léčených biosimilárním inzulinem glarginem (Semglee) popisují vývoj kompenzace při léčbě a titraci dávky; studie neměla souběžnou kontrolní skupinu. Za šest měsíců klesla hodnota HbA1c v průměru o 9,8 mmol/mol (p < 0,001), nejvíce u dosud inzulinem neléčených pacientů, u nichž byla dávka i nejvíce navyšována. Vysoké vstupní hodnoty HbA1c u pacientů s předchozí inzulinoterapií podle autorů naznačovaly možnou nedostatečnou titraci předchozí léčby. Průměrná hmotnost za šest měsíců klesla o 0,9 kg. Byly hlášeny také hypoglykemie včetně případů vyžadujících hospitalizaci; rozdílná délka sledovaných období neumožňuje z prostých počtů pacientů spolehlivě porovnat jejich výskyt před léčbou a během ní.
Úvod
Diabetes mellitus 2. typu (DM2T) představuje významnou zdravotní a ekonomickou zátěž. Léčebný postup má být individualizovaný a zohledňovat komorbidity, věk, trvání onemocnění a individuální cíle. Původní článek popisuje při nedostatečné kompenzaci možnosti úpravy perorálních antidiabetik (PAD), zahájení inzulinoterapie, léčby agonistou receptoru GLP-1 či jeho kombinace s inzulinem.
Zahájení inzulinoterapie bývá v praxi problematické. Obavy z hypoglykemie, nárůstu hmotnosti a ze zvládnutí injekční aplikace vedou k tomu, že se zahájení inzulinoterapie často oddaluje o měsíce až roky - jde o tzv. klinickou inercii, kterou autoři spojují se zvýšeným rizikem kardiovaskulárních a dalších komplikací DM2T. Autoři zdůrazňují význam včasné intenzifikace léčby a uvádějí, že včasné zahájení léčby bazálním inzulinem vede k efektivnějšímu dosažení cílových hodnot HbA1c; studie BIGGER však přímo neporovnávala časné a odložené zahájení inzulinoterapie.
Proč byla studie BIGGER realizována
Bazální inzulinová analoga mají v léčbě DM2T významnou roli u pacientů nedostatečně kompenzovaných na PAD. Vedle originálních přípravků jsou k dispozici i jejich biosimilární varianty, jejichž zavedení do praxe je podloženo hodnocením biosimilarity vůči referenčnímu přípravku. Data z randomizovaných studií mohou být vhodně doplněna zkušeností z reálné klinické praxe, kde je populace pacientů heterogennější a léčba probíhá mimo přísně kontrolované podmínky - to byl cíl multicentrické prospektivní observační studie BIGGER (Biosimilar Insulin GlarGin czEch Real-life non-interventional study): stanovit účinnost a bezpečnost biosimilárního inzulinu glarginu u dospělých pacientů s DM2T v reálné klinické praxi v České republice a zhodnotit, jak průběh léčby ovlivňuje typ předchozí terapie.
Jak studie probíhala
Do studie bylo zařazeno 1 066 dospělých pacientů s DM2T s indikací k léčbě inzulinem glarginem. Sledování probíhalo na 88 pracovištích ambulantních diabetologů v období od listopadu 2020 do února 2023.
Rozhodnutí o použití přípravku Semglee bylo učiněno nezávisle na zařazení do studie. Nebyli zařazováni pacienti s HbA1c ≥ 100 mmol/mol ani s předpokladem špatné spolupráce; při non-compliance bylo sledování ukončeno. Výsledky proto nelze automaticky zobecnit na všechny pacienty s DM2T.
Pacienti byli podle typu předchozí inzulinové léčby rozděleni do čtyř skupin: inzulin naivní (bez inzulinoterapie, 25,9 %), pacienti dosud léčení humánním inzulinem (7,2 %), bazálními analogy 1. generace, tedy inzulinem glarginem 100 U/ml nebo detemirem (53,9 %), a bazálními analogy 2. generace, tedy inzulinem glarginem 300 U/ml nebo degludekem (13 %).
Primárním cílovým ukazatelem byla absolutní změna HbA1c oproti vstupní návštěvě, hodnocená po jednom, třech a šesti měsících léčby. Sekundární ukazatele zahrnovaly změny HbA1c podle předchozí inzulinoterapie, změnu hmotnosti, výskyt hypoglykemických epizod (včetně těch vyžadujících hospitalizaci) a ketoacidóz vyžadujících hospitalizaci.
Ve studovaném souboru pacientů s DM2T v ambulantní péči byl průměrný věk 67,2 let (18-93 let), bylo zastoupeno 52,6% mužů, průměrná doba od diagnózy diabetu byla 13,1 roku. Ve studované populaci bylo 53,4% pacientů obézních a dalších 33,2% s nadváhou.
Výsledky HbA1c podle předchozí léčby
Při léčbě biosimilárním inzulinem glarginem byl ve všech hodnocených skupinách pozorován statisticky významný pokles průměrného HbA1c (p < 0,001 ve všech skupinách). Průměrný pokles hodnoty HbA1c za 6 měsíců v celém souboru pacientů byl z 69,7 ± 13,16 na 59,9 ± 12,01 mmol/mol, tedy v průměru o 9,8 mmol/mol.
Nejvýraznějšího zlepšení bylo dosaženo u inzulin naivních pacientů - z 74,7 ± 12,12 na 59,9 ± 10,69 mmol/mol. Zlepšení ale bylo významné i u nemocných, kteří již inzulin užívali: ve skupině s předchozí léčbou humánním inzulinem klesla hodnota z 69,4 ± 13,53 na 58,8 ± 12,52 mmol/mol, u analog 1. generace ze 67,1 ± 12,44 na 59,7 ± 12,10 mmol/mol a u analog 2. generace ze 70,7 ± 13,05 na 61,7 ± 13,51 mmol/mol. Rozdílné výchozí hodnoty a nerandomizované skupiny však neumožňují vyvozovat závěry o účinnosti ve srovnání s předchozími inzulíny.
Zajímavým zjištěním bylo, že vstupní hodnoty HbA1c i glykemie nalačno byly u pacientů s předchozí inzulinoterapií nápadně vysoké. Autoři uvádějí, že tyto hodnoty naznačují možnou nedostatečnou titraci předchozí inzulinoterapie a nedosažení optimální kompenzace. V průběhu pravidelného monitoringu ve studii došlo i u těchto pacientů ke zlepšení hodnot HbA1c.
Studie neměla souběžnou kontrolní skupinu. Změnu HbA1c proto nelze připsat pouze změně přípravku ani ji interpretovat jako důkaz vyšší účinnosti oproti předchozím inzulinům. Typ a dávky PAD nebyly monitorovány.
Pokud jde o hmotnost, v celém souboru byl za 6 měsíců zaznamenán průměrný pokles o 0,9 kg; v průběhu šestiměsíčního sledování tedy nebyl pozorován průměrný nárůst hmotnosti. Průměrná hmotnost celého souboru se změnila z 91,3 na 90,4 kg. Nejvýraznější pokles hmotnosti (o 1,2 kg) byl zaznamenán u pacientů s předchozí léčbou analogy 1. generace.
Titrace dávky v průběhu sledování
Výsledky studie podporují význam adekvátní titrace dávky. V průběhu šesti měsíců došlo k postupnému navyšování denní dávky biosimilárního inzulinu glarginu, v celém souboru v průměru o 4,2 IU. Nejvýrazněji byla dávka navyšována u inzulin naivních pacientů (v průměru o 8,6 IU) - tedy právě u skupiny, kde bylo dosaženo i nejvýraznějšího poklesu HbA1c. Naproti tomu u pacientů převáděných z analog 2. generace, kteří vstupovali do studie s nejvyšší zahajovací dávkou, došlo k navýšení jen minimálnímu (v průměru o 1,2 IU).
Autoři uvádějí jako příklad titrace navyšování dávky bazálního inzulinu 1-2x týdně o 2 IU do dosažení cílových hodnot glykemie nalačno. Konkrétní dávkovací režim přípravku Semglee musí být podle SPC individualizován; úpravy dávky mají zohlednit naměřené glykemie a riziko hypoglykemie. Nedostatečné navyšování dávky je častou příčinou neúspěchu inzulinoterapie. Výsledky studie BIGGER proto podtrhují, že samotné zahájení léčby bazálním inzulinem nestačí - zásadní je i následná aktivní titrace dávky založená na pravidelném monitoringu a opakované edukaci pacienta o self-monitoringu a pravidlech úpravy dávky.
Hlášené bezpečnostní příhody a omezení jejich interpretace
V roce před zařazením do studie hlásilo hypoglykemii 179 pacientů; v jednotlivých sledovaných obdobích po zahájení léčby (do 1 měsíce, mezi 1.-3. a mezi 3.-6. měsícem) šlo o 41, 43, respektive 40 pacientů. Hypoglykemie vyžadující hospitalizaci byla hlášena u 23 pacientů během 12 měsíců před vstupem a u 10 pacientů během šestiměsíčního sledování. Během sledování prodělalo ketoacidózu 5 pacientů. Jde o počty pacientů s hlášenou příhodou, nikoli o součet všech příhod. Rozdílná délka období a způsob sběru údajů neumožňují z těchto počtů prokázat nižší ani srovnatelné riziko; pacienti se mezi intervaly mohou opakovat. Hypoglykemie je podle SPC velmi častým nežádoucím účinkem inzulinové terapie.
Co z toho plyne pro klinickou praxi
Ve studii BIGGER byl během šestiměsíčního sledování pozorován statisticky významný pokles HbA1c ve všech skupinách definovaných podle předchozí inzulinoterapie. Největší pokles HbA1c byl pozorován u inzulin-naivních pacientů; studie však neporovnávala časné a pozdní zahájení léčby. Výsledky studie současně podporují význam adekvátní titrace dávky podle individuální odpovědi pacienta; autoři u pacientů s předchozí inzulinoterapií usuzují z vysokých vstupních hodnot HbA1c na možnou nedostatečnou titraci předchozí léčby.
Výsledky studie BIGGER podporují význam včasné intenzifikace léčby, systematické titrace dávky a edukace pacienta k self-monitoringu. V celém souboru byl po 6 měsících pozorován průměrný pokles HbA1c o 9,8 mmol/mol; interpretaci účinnosti i bezpečnosti omezuje nekontrolovaný observační design.
Zdroj: Janíčková Žďárská D, Raj P, Kapur R, Schroner Z, Bém R. Inzulin glargin v kontextu současné farmakoterapie diabetu mellitu 2. typu. Vnitř Lék. 2025;71(5):275-282. doi:10.36290/vnl.2025.053.
